Umění nechat jít

Mám dobrého známého, nadaného. Vytvořil sochu anděla. A lidem se líbila, chválili ji. Pak vytvořil sochu démona. Lidé kolem nebyli už tolik nadšeni. “Anděl skvělý, ale démon?” Ztvárnění negativity je pobuřovalo. Nakonec obě sochy zničil. A lidé zůstali s nepochopením nebo se naštvali. “Proč ničit takové pěkné věci, co je to za způsoby?”

A přesně takové reakce máme vžité. Na lidi i věci, kterými se obklopujeme. To dobré přijmeme, validujeme. Vlastním stínům, se vyhýbáme nebo je přijímáme s resistencí. A zánik? Ten je obestavěn strachem, je tabu. Staré věci schováme, i když by bylo dobré je nechat jít. Vztahy natahujeme, těžíme, necháváme je neživé, i když by bylo dobré je nechat jít. A to je velmi nepřirozený způsob. Blokuje proud života.

Co to je, nechat jít?

Nechat jít znamená, že jsem vědomě a cíleně pozorností u procesu zániku, rozkladu, rozchodu, odchodu. S radostí a vděkem. Bolest, spojená s takovým procesem je jen zvyk.

Například, namalujete obrázek. Byli jste tam pozorností, když jste ho tvořili. Provázela vás radost. Pak jste ho prezentovali a provázelo vás nadšení. A pak? Po nějakém čase jste obrázek založili do desek, zůstal někde zastrčený. Možná skončil na půdě a možná ho někdo sprovodí ze světa za pár desítek let, až vy tu nebudete. Přirozené je, aby i zánik tohoto díla bylo vaší radostí a také odpovědností vůči světu a ostatním. O to, co neslouží se postaráte. Jinak se to stává odpadem. 

A přitom stačí málo. Přijmout zánik, jako součást cyklu tvoření. Je to velmi přirozené.  Sestavte puzzle a pak ho rozeberte. Vytvořte keramiku, a pak ji rozbijte. Namalujte obraz a pak ho spalte. Vědomě, tak jako když jste je tvořili. Vnímejte to uvolnění a prostor pro nové. Naučte se mít radost z doprovázení věcí, které vytvoříte, k zániku. Je to stejně tak kreativní proces jako je přivádění na svět. Nelpěte na své tvorbě. Nakonec, není ani Vaše, přichází i odchází skrze Vás. Nejde tady o bezduché ničení, ale o porozumění, že všechno má svůj čas.

Je to umění

Toto umění nám ve škole upřeli. Přitom by se nám žilo o tolik snadněji. Začněte u věcí. Rozeznávejte jejich životnost. Jakoby to byli dobří kamarádi, vnímejte, kdy nastal jejich čas, kdy už se hlásí k odchodu. A pak podle toho jednejte. Nelitujte.

A po osvojení a rozplynutí úzkostí přirozeně navážete se vztahy. Už nebudete mít špatné pocity, když se s někým už nechcete vidět. Rozpojování přátelství a vztahů je přirozené. Tak jako jejich tvoření. Tím, že necháte jít staré ve správný čas, vytváříte příležitost pro nové. A proud života se nezastavuje. 

Zpět na seznam článků

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *